AK backcountry experience project 5 | Robin Kaleta - freeride

Situace se nám úplně změnila s prvním sněžením. Přes noc a den, který jsme strávili ve Valdez nákupy a v pořadí druhou sprchou, napadlo dvacet, nahoře třicet centimetrů prachu. Všichni jsme byli nadšení a těšili se jak čerstvě posypané kopce popíšeme hranami svých lyží a prken. V podobné euforii člověk snadno zapomene, že s letenkou si nekoupil poukaz na prima počasí. Nepropadat panice, když se výlet přehoupnul do svojí druhé poloviny a od sněžení nebyl jediný slunečný den šlo jen díky tomu, že jsme všichni sympaťáci k pohledání... Jedna z věcí, která v tu chvíli dávala smysl byl například nácvik vytahování zoufalce padlého do ledovcové trhliny a jeho následný transport na provizorních saních do bezpečí. Záchranné akce jsme zakončili degustací místního rumu, který byl lepší než jeho cena. Další věc, která dávala smysl.
S rostoucím počtem dní s nepříznivým počasím rostlo taky množství lyžařů, kteří čekají na heli. Jakkoli se heli operations snažili udělat co nejvíc letů bylo jasné, že se na nás nemusí dostat a počasí na další dny vypadalo zase bídně. Nedůvěřivé pohledy směrem k obloze střídalo zevlování kolem heliportu. Snesitelnějším dělaly nastalou situaci debaty na téma noci v igloo, pro většinu z nás první zkušeností se zimním kempováním. Igloo jsme nahoře dostavěli před dvěma dny, fakt se nám povedlo. Nechali jsme ho přes noc vymrznout a sednout, aby nám náhodou nespadlo na hlavu. Další den k večeru jsme se k němu postupně vytahali na skůtru. Těch pár lahví kalifornského vína, které jsme tam taky vyvezli jsme zdolali už před dvanáctou, a tak jsme šli spát docela brzy. Taky jsme měli v plánu brzy ráno vylízt a jezdit lajny okolních štítů. Mlha a slabé sněžení, do kterého jsme se probudili ale nasvědčovala tomu, že výsledek bude mit daleko k našim představám. Díky několika oknům v mracích jsme nakonec dali několik jízd a tak jsme dorazili k autu hladoví a docela spokojený. Najednou jsme si všimli, že kolem heliportu stepuje několik partiček lidí a únavu vystřídala panika. Že bychom konečně letěli? “Letíme čtvrtí, za deset až čtyřicet minut,” vyhrknul vyzvědač. Za pět minut už jsme podupávali mezi ostatními.

Pohled z okýnka vrtulníku na vzdalující se parkoviště bylo ale na dlouhou dobu to jediné, co jsme z něj mohli sledovat. Bohužel ho brzy vystřídala mlha, do které se schovaly vechny okolní štíty. V okamžiku, kdy sedáme na místo odkud vede asi dvacet lyžařských stop odpovídá naše nálada bodu mrazu. Včerejší sjezd z Berlin Wall byl supr, přesto, že jsme se tam sešly dvě skupiny. To, k čemu se schylovalo teď neodpovídalo vůbec motivaci, se kterou člověk vyráží na Aljašku. Bohužel nikde jinde už se kvůli postupující mlze přistát nedalo, a tak heli s rachotem mizí v údolí. Rozpačité pohledy, které jsme si v tu chvíli mezi sebou vyměňovali připomínaly funus. Než jsme ale mohli začít fňukat všiml si Zemič, že stojíme na obrovské převěji. Priority se změnily. Chvíli jsme prskali, že nás na takovým místě vysadlili, když jsme si za převějí všimli nádhernýho nepopsanýho žlebu. Začalo to vypadat, že když přesvědčíme našeho gajda D.W. aby nás do něj spustil, nebudeme večer usínat nabručený. Deset minut nato nás D.W. fakticky spouštel jednoho po druhým z megapřevěje do kuloáru. Způsob jakým se snažil slézt za námi nenasvědčoval tomu, že by se chtěl dožít zítřka. Nakonec se nám podařilo ho přesvědčit, aby zůstal nahoře a navedli jsme ho do vedlejšího kuloáru, který seshora nebyl vidět. Průjezd žlebem byl skvělej, na zbytek dlouhé jízdy se nám dokonce protrhala i mlha.


autor textu: Vítek Ludvík
foto: Vítek Ludvík
na fotografiích: Filip Paseka, Aleš "Zemič" Zeman, Mates Lucuk, Martin Vrbický, Robin Kaleta